Akademie AEGIS

S ochrankou za zády

Minimálně desítky milionů korun zaplatí ročně podnikatelé, firmy, ale i státní úřady za soukromé osobní strážce.

Práce osobního strážce vyžaduje poměrně velké znalosti a zkušenosti. Přesto ji v Česku může, na rozdíl od jiných zemí, dělat téměř kdokoli, aniž by musel prokazovat, že absolvoval alespoň nějaké kurzy.

Pan K. je podnikatel. Sedí v restauraci jednoho z nejmenovaných pražských hotelů a popíjí kávu. U nedalekého stolku sedí asi třicetiletý, sportovně vypadající muž s oholenou hlavou. Nenápadně pozoruje okolí. Příliš práce nemá, protože v restauraci kromě číšníků nikdo jiný není. Pan K., který si nepřál zveřejnit své jméno, říká, „že není tak bohatý", aby jej mělo smysl unášet nebo na něj útočit. Přesto se cítí ohrožován. Má štěstí, zeje bohatý alespoň natolik, že si může dovolit slušnou soukromou ochranku.
Obvykle pro něj pracují dva až tři lidé. Jeden z nich je ňdič-osobní strážce a další se stará či starají o jeho bezpečnost. „Je to jednoznačně zásah do života. Člověk musí přizpůsobovat program, jsou s várna 24 hodin denně. Máte je kolem sebe pořád," říká pan K. „Nejsem konfliktní typ, takže jsem zatím s nimi nezažil ponorkovou nemoc. Obvykle vás sledují zpovzdálí, většinou o nich ani nevíte. Ale přesto... třeba manželka z toho rozhodně nadšená není." Pan K. si osobní ochránce hledal s pomocí známých. Poptával se po doporučeních.
S týmem, který nyní má, je spokojený. „Schůzky mívám většinou po hotelích, takže je to bezpečné. Ale kdyby mi řekli, že není dobré na nějaké místo kvůli bezpečnosti jezdit, neměl bych s tím velký problém," tvrdí a dodává, že si na péči ochranky zpočátku těžko zvykal. „Vadilo mi, když jsme někam dojeli a oni říkali: .Seďte, nejdřív vystoupíme my, zkontrolujeme to.' A pak mi teprve otevřeli dveře, takže jsem mohl vystoupit."
Podobnou zkušenost jako pan K. mají desítky, možná stovky lidí v Česku. Mezi nejčastější klientelu patří právě podnikatelé, vrcholní manažeři, hvězdy showbyzny-su nebo politici. Například z vrcholových politiků má v současnosti soukromou ochranku předseda ČSSD Jiří Paroubek. Osobní ochranku někdy také využívají lidé, kteří do České republiky přijíždějí za obchodem ze zahraničí.
cena za osobní ochranu bývá různá -podle délky, podle rizika, podle počtu nasazených lidí či podle potřebné techniky a dalších návazných služeb. Pro „rozvěd-nou" činnost se například mohou využívat detektivové. Nejnižší sazba pro ochránce se pohybuje ve stovkách korun za hodinu a nejvyšší může jít i do tisíců. Nicméně řada ochránců pracuje za pevně stanovenou měsíční částku (to je ostatně také případ ochranky pana K). Jejich příjmy jsou na první pohled značně vysoké, ale je třeba počítat s tím, že se jedná o nárazovou práci - po tučných týdnech mohou přijít i celé měsíce bez klienta. Přestože český trh je malý a konkurence veliká, osobní ochranou se živí stovky až tisíce lidí. Rozdíly v kvalitě nabízených služeb jsou však podle odborníků propastné. Mezi skutečné špičky patří několik desítek, možná pár set lidí. Osobní ochránci se rekrutují jak z řad státní či vojenské policie, tak z civilního sektoru - dobrou pověst mají například bývalí vyhazovači. Předpokládá to ale jedno - člověk, který se rozhodne takovou práci dělat, na sobě musí hodně pracovat, učit se taktiku, absolvovat drahé kurzy, a hlavně, nepředstavovat si, že síla či znalost bojových umění stačí.
Problémem je v Česku nedostatečné zákonodárství. Aby se mohl někdo živit jako ochránce, stačí mu maturita z jakéhokoli oboru, beztrestnost a čisté lustrační osvědčení. Na rozdíl od jiných zemí tak nemusí prokazovat, že prošel speciálními kurzy.

Přestože český trh je malý a konkurence veliká, osobní ochranou se živí stovky až tisíce lidí. Rozdíly v kvalitě nabízených služeb jsou však podle odborníků propastné. Mezi skutečné špičky patří několik desítek, možná pár set lidí.

Manažeři, hvězdy a stát

„Nejčastější klientela jsou podnikatelé nebo vrcholní manažeři. Hned za nimi je showbyznys. Už i české celebrity řeší problém B fanoušky, kteří překračují meze," říká Martin Hradecký, který se jako osobní strážce živí od 90. let. Byl spolumajitelem firmy Skatach, ale nyní se více zaměřuje na výcvik. S kolegou založili společnost Aegis, což je akademie obranné střelby, a zároveň se věnují poradenské činnosti. „Ve Skatach jsem dělal pro řadu klientů. Asi nejprestižnější byla práce pro izraelskou ambasádu. Hlídal jsem diplomata s jeho rodinou." Tato zkušenost prý byla velice příjemná, protože Izraelci si uvědomovali nebezpečí a vzorně spolupracovali. „Když jim ambasáda přidělila ochranku, tak věděli, že tam nejsme pro srandu. Vypadalo to třeba tak, že panička táhla domů z nákupu dvě tašky a před ní a za ní šli dva mladí kluci a nikdo jí nepomohl, protože všichni museli mít volné ruce. A nikdo se nad tím nepozastavoval," popisuje Martin Hradecký. Mezi klienty bodyguardů patří i stát -nemusí jít o jen ministerstva, ale třeba o městské úřady. Existuje několik případů, kdy byl úředník v ohrožení - třeba kvůli výběrovému řízení, a tak dostal soukromou ochranku. „Napadá mě jedna kauza, která se týkala velké chemické firmy. Tehdy v tom bylo ministerstvo, které si najalo lidi na ochranu osob," říká bývalý krimina-lista Jiří Kameník, který se soukromou bezpečností zabývá od roku 1992: vlastní firmu Census Securitas a v současnosti je prezidentem Asociace soukromých bezpečnostních služeb ČR. „Obávali se, aby na určité lidi někdo nevyvíjel nátlak a nezastra-šoval je. Tohle se většinou dělá přes podniky, které jsou ochotné zaplatit. Ne proto, že by ministerstvo nemělo peníze, ale kvůli tomu, že ministerstvo na takové věci nemá kolonku." A v neposlední řadě mohou být klienty i politici. V druhé polovině 90. let měl soukromou ochranku Václav Klaus. Ten už teď nic takového nebude potřebovat, protože má doživotní nárok na státní ochranu, podobně jako Václav Havel. ČSSD v současnosti najímá bodyguardy pro svého předsedu Jiřího Paroubka. „Používáme je spíše výběrovým způsobem. Šlo nám hlavně o zajištění kvalifikovaného řidiče a podle potřeb ho doplňuje osobní ochránce," říká Jaroslav Tvrdík, který se na výběru soukromé bezpečnostní firmy pro předsedu Paroubka podílel. „Ochranný tým s ním není 24 hodin. Téměř pořád je s ním řidič, kterého využíváme v podstatě 20 hodin denně sedm dnů v týdnu... Ochránce najímáme spíše na výjezdy nebo velké mítinky." Důvodem pro najmutí soukromé ochranky pro předsedu ČSSD není podle Tvrdíka nějaké konkrétní ohrožení, ale „hrozby, které jsou Jiřímu Paroubkovi opakovaně adresovány... Vnitropolitická situace je vyhrocená a dochází k jeho neoprávněné skandalizaci."

„Asi před třemi lety jsme dělali pro jeden význačný řetězec hotelů. Jednalo se tehdy o zakázce na ochranu přijíždějícího arabského prince. A jak myslíte, že to dopadlo?" pokládá řečnickou otázku Jiří Kameník. „Udělali jsme kalkulaci, vše jsme měli podložené... Za čtyři dny by to stálo zhruba milion a půl. Až později jsme se dozvěděli, že na tuhle akci byl rozpočet tři miliony. Oni se rozhodli to udělat jinak. Zavolali jednomu policajtovi, ten vzal čtyři lidi, kteří byli právě ve službě, a ti prince převedli přes Karlův most. Policajt dostal padesát tisíc. Potom najali kuchaře a číšníky z jiných interhotelů, každému dali 60 korun na hodinu a zbytek spadnul do nich. Tak to byl skutečně vydařenej bodyguarding."

Jeden bodyguard, žádný bodyguard. Jeden bodyguard je pro dámu sličnej doprovod a pro pána je to takový: Hele, uhni, šéf jde. Nehraj si se mnou, nebo ti tu židli omlátím o hlavu.
Jiří Kameník
Census Securitas

Tento příklad je extrémní, ale konkurenční boj je opravdu velký a zdaleka ne každý je ochoten zaplatit za osobní ochranu vysoké částky. Byť „je to mnohdy cena za život", jak říkají bodyguardi. Hodinová sazba za ochranu se pohybuje od stovek až, ve výjimečných případech, do tisíců korun. Například podnikatel, který má problémy se společníkem, se rozhodne, že si najme na měsíc ochranu - řidiče-osobního strážce a dva osobní strážce:
„Dva tři lidi znamenají ve skutečnosti čtyři až šest, protože se musejí střídat. Většinou se -dělá buď den a noc nebo se dělá po dnech. Záleží také na tom, jestli je požadavek na ochranu 24 hodin. Cena by začala na 250-300 korunách, podle rizika. Každopádně řidič a dva osobní strážci se dají považovat za hodně ideální rovinu. Na hodinu by to tedy vycházelo v případě 250 korun pro jednoho na 750 korun. A najednou je člověk na 18 tisících za den, tedy na půl milionu za měsíc," říká Martin Hradecký.
„Zdá se to jako hodně peněz, ale není to moc. Musíte si uvědomit, že ta služba trvá obvykle poměrně krátkou dobu - hrozba nemůže trvat věčně a my spíš pracujeme na tom, aby pominula. Vlastně tím škodíme sami sobě," směje se Jiří Kameník. „K zajištění bezpečnosti může být ale také zapotřebí další činnost, při níž se pracuje detektivními metodami. Tam se taxa, například za sledování, pro které potřebujete minimálně tři lidi, pohybuje od 250 korun na jednoho detektiva. Pro převoz také potřebujete doprovodné vozidlo. To je důležité, protože vás kryje a v případě nouze je k dispozici. Zkrátka, můžete se dostat až na čtyři až pět tisíc za hodinu. Ale to je maximum, protože převoz, sledování a další činnosti se nedělají pořád," dodává majitel detektivní kanceláře Kameník.
„Velikost týmu záleží na klientovi. Byli tací, kteří si zaplatili šestnáct lidí denně a tři auta," říká třicátník Petr, který má s bo-dyguardingem letité zkušenosti, ale nepřál si zveřejnit své jméno. „Komunikační technika byla na takový úrovni, že by se o tom mohlo státním složkám zdát. Tohle zaplatit ale není vůbec jednoduchý." Každopádně bezpečnostní pravidla jasně říkají: Jeden bodyguard, žádný bodyguard. „Jeden bodyguard je pro dámu sličnej doprovod a pro pána je to takový: Hele, uhni, šéf jde. Nehraj si se mnou, nebo ti tu židli omlátím o hlavu," tvrdí Kameník.
„My od jistý doby neděláme v jednom člověku, ty lidi tam musí být dva, protože jeden člověk, pokud to má být řidič-osobní strážce, je prakticky na nic. Nestíhá dělat to, co má. Není to kvůli většímu zisku, ale proto, že chcete chráněnou osobu lip zajistit," dodává Hradecký.
Vysoká cena expertů na osobní ochranu a nejistota zakázek je jedním z důvodů, proč velké bezpečnostní agentury upustily od zaměstnávání vlastních týmů osobních strážců. „Pro srovnání, průměrný výdělek v republice je asi 20 tisíc, výdělek našeho bezpečnostního pracovníka se málokdy pohybuje nad 10 tisíc... U bodyguardů je ta služba mnohonásobně vyšší," říká výkonný ředitel Group 4 Ivan Flek. „Čím vyšší cena, tím v sobě zpravidla nese vyšší marži pro poskytovatele nebo zaměstnance. Na druhou stranu, takováto skupina chce mít tu svoji cenu, ať už je v akci, nebo není. A udržovat ji v neustálé pohotovosti je poměrně složité." Takže, pokud se klient obrátí na Group 4, že by chtěl osobní strážce, společnost mu je zajistí, ale prostřednictvím subdodavatelů, tedy menších firem, které se na osobní ochranu specializují. Ospbní ochranou se dá dobře vydělat. I když to nedokáže každý. Přesná čísla neexistují, protože obrat firem či jednotlivců nikdo statisticky nesleduje. Nicméně podle odborných odhadů (tudíž střízlivých) by se mohl pohybovat v řádu 50-80 milionů korun ročně. Pro srovnání, obrat bezpečnostních agentur (zaměstnávajících přes 50 tisíc lidí) je v Česku vyšší než 17 miliard korun.

Svaly nestačí

Stereotyp vykresluje osobní strážce buď jako vysoké svalnaté muže ovládající všemožná bojová umění či jako Kevina Cost-nera - mlčenlivého a zarputilého individua-listu. Tyto představy jsou však dost daleko od pravdy. „Měl by to být člověk, který velmi rychle přemýšlí a má dost znalostí a představivost, jakým způsobem může zakročit. Určitě to není jenom otázka síly a nějaké znalosti bojového umění. Tahle práce nespočívá jen v okamžité reakci či schopnosti protiútoku," říká ředitel Ochranné služby Policie ČR Lubomír Kvíčala ve své kanceláři nedaleko pražské Lorety. „Klademe také důraz na psychickou stránku člověka. V první řadě by se měl všechno snažit vyřešit pohovorem, klidem, rozumem. Každého, kdo by působil nějak agresivně, by měl nejlépe ,ukecat', pak až nastupují jiné formy ochrany. To je velká psychická zátěž."

Měl by to být člověk, který velmi rychle přemýšlí a má dost znalosti a představivost, jakým způsobem může zakročit. Určitě to není jenom otázka síly a nějaké znalosti bojového umění.
Lubomír Kvíčala
ředitel Ochranné služby Policie ČR

„Trh se už částečně vytříbil. Ale pořád jsou lidi, kteří se schovávají za bojová umění... Umějí se poprat, ale co se týče taktiky osobní ochrany, tak nevědí nic. Nestačí si dát naslouchadlo do ucha, pistoli k pasu a oblíknout si sako," tvrdí bodyguard Petr. Strážce by měl být schopen se slušně oblékat a především by měl být týmový hráč, který je schopen komunikovat jak s kolegy, tak s klientem. Na škodu je vznětlivost a neschopnost se ovládat.
Osobní strážce by také neměl být mladší než 23-24 let. Samozřejmě, důležité jsou zkušenosti, ale hlavně ochota se vzdělávat. To však nemusí být levná záležitost. Například kurz v Izraeli, který absolvoval i Petr, stojí přibližně čtvrt milionu korun. „Člověk za dva měsíce vystřílí tisíce nábojů. Kurz je hodně náročný. Stalo se mi třeba, že jsem namísto makety únosce střelil maketu civilisty. Hned jsem si musel vzít na ramena kládu a běhat, abych si to pamatoval. A pak znovu střílet," říká Petr s tím, že kurz nerozvíjí jen fyzickou zdatnost, ale také se v něm učí taktika, zahrnuje přednášky o zdravovědě a tak podobně. Ostatně schopnost poskytnout první pomoc ve větším rozsahu, než je obvyklé, by měla patřit mezi základní dovednosti dobrého osobního strážce. Samozřejmostí je pak znalost klientova zdravotního stavu, například že trpí alergií, cukrovkou, hypertenzí atd.
Adept na práci bodyguarda ovšem nemusí jet hned do Izraele, aby nabyl potřebných znalostí a dovedností. Velice kvalitní kurzy probíhají i v USA, Británii či Rusku. Také v Česku existuje několik společností zabývajících se výcvikem -jako je třeba zmiňovaná Hradeckého Aegis. Každopádně pro toho, kdo se chce "ochranou osob dlouhodobě živit, jsou kurzy (pokud předtím neabsolvoval výcvik u policie či armády) asi jediná cesta, jak se vyhnout problémům. V Česku však musí chtít každý sám, protože zákon vzdělání u bodyguardů, na rozdíl od jiných zemi, nevyžaduje. „Je v tom obrovský riziko. Většinou bohužel zjistíte, že členové vaší ochranky postrádají potřebnou kvalifikaci, až když se něco stane. Nemusí jít zrovna o nějaký promyšlený útok mafie, ale o podcenění preventivních opatření, které může mít velké následky," tvrdí Martin Hradecký.
Na rozdíl od civilního sektoru se státní ochranná služba řídí poměrně přísnými kritérii. Zájemci musejí sloužit u policie nejméně čtyři roky, než jsou přijati. „Když se dostanou k nám na útvar, tak procházejí soustavným výcvikem," říká ředitel Lubomír Kvíčala, který má pod sebou asi stovku ochránců střežících šest ústavních činitelů (kromě prezidenta) a zahraniční návštěvy. „Procházejí sportovní nebo fyzickou přípravou, střeleckou, psychickou a právní přípravou. Potom pro ně připravujeme speciální výcviky, kde se na modelových situacích učí souhru."
Rada osobních strážců pochází právě od policie - ze specializovaných útvarů, jako je třeba Útvar rychlého nasazení, či vojenské policie. To je ostatně také případ lidí, které si najímá ČSSD. „Jako ministr obrany jsem měl svůj tým, se kterým jsem byl maximálně spokojen. Spolumajitelem agentury, kterou jsme si nakonec najali, je otec jedné z mých bývalých ochránkyň, což bylo pro rně signifikantní. Navíc v agentuře slouží část mých bývalých ochránců z řad vojenské policie, tedy lidí, které znám a na které se mohu spolehnout ve všech směrech," dodává Jaroslav Tvrdík.
Podle Lubomíra Kvíčaly není problém, že lidé od policie či armády odcházejí k bezpečnostním agenturám: „Někteří odešli od nás do soukromého sektoru, ale nepovažuji to za chybu. Nemyslím, že by zneužili toho, co se tady dozvěděli. Nejsou to masivní odchody, jsou to jednotlivci."

U nás nepotřebujete žádné osvědčení o kurzech. V tom je obrovský riziko. Většinou bohužel zjistíte, že členové vaší ochranky postrádají potřebnou kvalifikaci, až když se něco stane.
Martin Hradecký
osobní strážce a instruktor, Aegis

Nejlepší obrana je útěk

Jak se všichni shodují, klíčová je pro osobního strážce znalost taktiky. Ta se v soukromém sektoru v mnohém shoduje se zásadami uplatňovanými u policie. Jednou z klíčových pouček například je, že se zbraň používá až v nejkrajnějším případě. Je proto dobré zapomenout na filmové osobní strážce, kteří při první příležitosti začnou hrdinně ostřelovat okolí - stačí, když někdo začne házet rajčata nebo vajíčka. Kvalitnímu ochránci přitom v takovém případě nejlépe poslouží deštník, který rozevře před chráněnou osobou. Soukromí ochránci používají i policejní terminologii, například pro rozmístění strážců - diamant (uprostřed je chráněná osoba a strážci jsou rozmístěni dokola v osmiúhelníku), vajíčko nebo trojúhelník. Zlaté pravidlo ochranky pak zní: Nejlepší obrana je útěk. „Sebrat chráněnou osobu a utéct, protože bojovat je až ta poslední alternativa," vysvětluje Lubomír Kvíčala. Zaplést se do boje totiž znamená vyšší ohrožení klienta. Samozřejmě, je tu osobní strážce, který v nejhorším zaštítí chráněnou osobu svým tělem a musí být připraven i na to, že nemusí přežít. Ale jak podotýká Petr: „K čemu je mrtvěj bodyguard?"
Na to odpovídá Martin Hradecký další otázkou: „K čemu ti je mrtvěj klient? Mrtvej klient neplatí." Ideální je proto situace, kdy se ze šla-mastyky dostanou živí jak klient, tak bodyguard - a to jakýmkoli způsobem. „Měli jsme řadu problémů. Jednou nám chtěli klientku přejet autem. Kdybychom ji nenacpa-li mezi auta, tak byl problém. Stalo se nám i to, že na našeho klienta vytáhli zbraň," uzavírá Martin Hradecký. „Ale všechno se dá zvládnout, pokud je člověk připravenej. Ano, použili jsme střelnou zbraň, několikrát jsem použil i teleskopický obušek. Nejdůležitější je ale co nejrychleji dostat klienta z rizikový oblasti. Kopnout útočníka do rozkroku, přejet mu prstama přes oči a pak zmizet zadním vchodem, to je ideální vyřešení situace. Možná by bylo fajn se postavit a ukázat, co ve vás je, ale na to většinou není čas. A od toho tam ani nejste."

článek vyšel v Lidových novinách 14,4.2007
autor František Šulc
Autor je redaktor Orientace LN